Hezké oblečení je ti úplně k ničemu! Přesně k tomu jsem došla po několika letech praxe osobní stylistky. A bylo to pro mě opravdu převratné zjištění, které změnilo můj pohled na moji práci i pomoc svým zákaznicím. Než si ale začneš myslet, že je to teda úplně beznadějné, raději čti dál. 🙂
Vždycky jsem se snažila hledat cestu k tomu, jak ti být napomocná v tom, aby se tvůj život mohl zlepšít alespoň v jedné oblasti – v módě. Celou dobu pro mě bylo prioritou, aby ses ve svém oblečení cítila dobře, bylo to pro tebe snadné a zároveň ti to moc slušelo. Proto jsem se vždy snažila vést tě k hledání svého osobního stylu, abys i vizuálně mohla podtrhnout svoji krásnou osobnost.
Svoji práci s klientkami jsem tedy stavěla na osobním stylu a vždy ho vnímala jako základní stavební kámen pro budování šatníku. Ale pořád jsem měla pocit, že i tak to nevede k tomu stoprocentnímu výsledku. Že nám to někde s klientkami dře a něco nás brzdí. Neustále jsem cítíla, že je něco, co mi uniká, co nevidím.
Až mi jednoho dne došlo, že to vůbec není osobní styl, na kterém bys měla začít stavět. Ale ten pomyslný základní kámen leží úplně jinde… A pokud se ti ho nepodaří položit, nikdy se ti nepodaří vybudovat šatník tak, aby to opravdu perfektně fungovalo.
Jak se mi to podařilo rozlousknout s Eliškou
Potom se objevila moje zákaznice Eliška, se kterou jsem navázala dlouhodobou spolupráci. Od vstupní konzultace, přes nějaké kurzy a postupné budování šatníku, až po asistované nakupování oblečení. Díky tomu, že jsem s ní trávila tolik času, jsem si postupně začala uvědomovat, že od ní slyším neustále to samé, co u svých jiných zákaznic. Jako by se 10 mých klientek zhmotnilo v jednu Elišku. Jak to myslím? Hned ti to povím! A věřím, že ti to pomůže podívat se i na sebe úplně z jiného úhlu pohledu.
Eliška a její strachy
Když jsem za Eliškou přijela, abychom zkonzultovaly její šatník a to, jakým směrem by se měl dál vyvíjet, bylo poznat, jak moc je nervózní. Přiznala, že se stydí za to, že se nedokáže hezky obléknout, protože to by přece holky měly umět. Ve chvíli, kdy jsem jí doporučovala, jak by měla pracovat s tvarem a proporcemi své postavy, měla neustále tendence se shazovat. „No jo, ten můj zadek, to je hrůza, viď?“ Říkala mi, když jsme řešily vhodné střihy sukní. „Počkej, ty svoje tlustý ruce musím schovat!“ Vykřikovala, když jsem jí chtěla k jedné sukni obléknout tílko, zatímco jsem koukala na její paže, které byly oproti mým asi poloviční.
A já slyšela některé svoje zákaznice, jak mi říkaly něco podobného:
„Ty moje tlustý stehna, to je hrůzná…“
„Musím zakrýt ten svůj kostnatej hrudník!“
„Když já mám ty křivý prsty na nohách.“
„Nohy mám sice tvarově celkem hezký, ale vidiš ty žilky? To je nechutný.“
Když Eliška nadává Elišce
Během konzultace šatníku jsem pak Elišce ukazovala, co s čím může zkombinovat a co by si případně mohla dokoupit, aby jí šatník lépe fungoval.
„No jo, to by mě nenapadlo! Já jsem fakt úplně blbá.“ Povídala mi. A já ji jen marně uklidňovala, že to je normální, že to tak má každý a od toho tu jsem, abych se na její oblečení koukla nezaujatýma očima. Stejně se vnímala jako neschopná a špatná.
Když jsem se jí potom po konzultaci zeptala, jestli jí to vše pomohlo, řekla, že rozhodně ano. Že to byly super informace. Ale že stejně nebude schopná si na sebe něco koupit. Protože v obchodech na ni nic nemají! Tam je všechno jenom pro ty hezký a hubený holky, ale pro ni ne. Navíc ona je přece úplně blbá, takže i když tam to oblečení třeba je, stejně tam chodí mezi regálama jako blbec a nic si nekoupí. A pak jen kouká na ty jiný lidi, jak tam chodí s plnýma taškama oblečení.
A já zase slyšela některé svoje zákzanice, jak se mi kají, že i když byla moje konzultace skvělá, stejně jsou tak neschopné, že si pak nic nekoupí. Protože bez mé pomoci kupují úplně kraviny, Ale to je jasné, protože ony jsou přece ty „porouchané“, na které v obchodech nic nemají.
Jak se Eliška bála vypadat dobře
„Eliško, jaká jsi?“ Zeptala jsem se jí. „Úplně k ničemu!“ Odvětila spontáně.
„Eliško, a jak bys chtěla působit na svoje okolí?“ Zamyslela se. „Hlavně líp, než jaká jsem.“ Řekla s omluvným pokrčením ramen. V tu chvíli jsem podvědomě cítila, že opravdu asi není ten správný čas na to, abychom vyrazily nakupovat nové oblečení. Ale Eliška už nové oblečení potřebovala. Už jsem věděla, co v módě přibližně vyhledává a jaký je její osobní styl. Jenže se ukázalo, že i když to k některým věcem Elišku táhne, stejně se tak bojí oblékat.
Když jsem jí přinesla šaty, které k ní podle mě na první pohled patřily, nejdřív se jí rozzářily oči nadšením: „Ty jsou nádherné!“
Ale když jsem jí je podala, aby si je vyzkoušela, najednou se stáhla a vyděšeně kroutila hlavou. „No to ne, jsou to krásné šaty, ale ne pro mě!“ Vůbec jsem nechápala: „Proč by nebyly pro tebe? Na podobné jsme přeci koukaly na fotkách a říkala jsi, že po takových toužíš.“
„To jo, ale jen teoreticky. Já se přece nemůžu takhle oblékat. Tohle je pro nějakou krásnou, úspěšnou ženu. Ne pro mě. Já jsem jen obyčejná ženská. Tohle když si obléknu, budou se mi lidí smát, na co si to jako hraju.„
Bylo mi to celé neuvěřitelně líto. Nechápala jsem, proč Eliška nevidí, jak krásná je. A proč si nedokáže dopřát to, po čem ve skrytu duše touží. Ale také jsem si vzpomněla na další svoje zákaznice, které měly pocit, že svoji osobnost nemůžou světu ukazovat, protože nestojí za nic. Na všechny ty rozzářené oči, když uviděly něco opravdu krásného a následné zděšení, že by si to opravdu měly i obléknout.
Okamžik uvědomění
A tehdy mi to všechno došlo! Proč máme takový problém vypadat dobře? Proč se neustále něčeho bojíme a pochybujeme o sobě? Proč o sobě pořád mluvíme tak ošklivě? Protože nás trápí nízké sebevědomí a nevidíme svoji hodnotu!
Všichni nám ukazují, jak se hezky oblékat, jak být úspěšná v práci, jak být dobrá máma, jak uvařit tu nejlepší svíčkovou. Slyšíme, jak se má správně žena chovat, co je morální a co ne. Od malička žijeme pod vlivem určitých přesvědčení a přejímaných názorů. Ale nikdy nás nikdo neučil, být samy sebou. A hlavně samy sebe přijmout se vším, co k nám patří.
Jenže jak můžeme vypadat dobře, když vlastně dobře vypadat nechceme? Jak si můžeme kupovat oblečení, ve kterém se budeme cítit skvěle, když máme pocit, že si to nezasloužíme? Dokud se nenaučíme mít rády, věřit si a opírat se o svoji sebejistotu, nemůže nám nic fungovat.
A to je to největší uvědomění, které u mě přišlo a ovlivnilo další směřování mojí práce. Protože stále toužím, abys byla krásná a cítila se krásně. Pořád ti chci pomoct, aby pro tebe oblékání bylo snadné a efektivní. Ale teď už vím, že ti nejdřív musím pomoct k tomu, abys viděla, jak úžasná jsi. A nebyla bych to já, abych něco nevymyslela! Tak vyhlížej brzy mail s bližšími informacemi. 🙂 Pokud ještě neodebíráš moje novinky, přihlas se u mě k odběru. Formulář najdeš o něco níž.
A taky budu moc ráda, když mi povíš, jestli tě tíží podobné věci jako Elišku a další moje zákaznice. Buď v komentářích v naší FB skupině nebo třeba jen soukromě na mail hanka@stylunaproti.cz. Protože věř, že ti rozumím, chápu, proč tohle prožíváš a udělám všechno proto, abych ti s tím pomohla.
