Jsem dřevo. Přesně takový cejch jsem si odnesla z hodin tělocviku v druhé třídě. A celý život s tímto cejchem tak nějak počítám a beru ho jako holý fakt. Taky máte svůj cejch? Neumíte se oblékat? Chybí vám vkus a nedokážete vypadat dobře? Tak můžeme s těmito cejchy společně žít do konce života. Nebo si spolu můžeme říct, jaká je to blbost. Co vy na to? Dnešní článek vám možná otevře oči a pomůže vám uvědomit si, že nic jako objektivní pravda neexistuje. A že se dokážete slušivě obléknout levou zadní, když budete chtít.
Šplhání po tyči jako základ všeho
Vyšplhej po téhle tyči nahoru. Je mi sedm a stojím ve velké tělocvičně pod tyčí, na jejíž konec skoro ani nedohlídnu. Svírá se mi žaludek a typický pach tělocvičny – ta podivná směsice potu a dřeva z parket – ve mě probouzí pocit tísně. Přesně ten pocit, který budu zažívat ještě spoustu let poté. A který nikdy nezmizí. Učitelka stojí vedle mě a čeká, kdy konečně napodobím opici a vyšplhám aspoň do půlky. Tak znělo zadání. V nejhorším do čtvrtky.
Ale já se bojím… Říkám možná nahlas, možná v duchu. Otevřené výšky s možností pádu mi nedělají dobře. Tehdy ani teď. Dodnes nevyšplhám, nepřeskočím kozu, neudělám výmyk na hrazdě, nepřelezu plot. Nechci. Celé tělo se tomu brání. Prostě mám strach a nevím, jak to udělat bezpečně.
Teď tu ale stojím jako sedmiletá holka. Tak šplhej! Zkusím to jednou, podruhé, potřetí… pokaždé jen sjedu po tyči jako hruška. Zoufale koukám na učitelku, ať mi řekne JAK, nebo ať mě nechá být. Ona ale jen nesouhlasně kroutí hlavou a volá k tyči někoho jiného. A já odcházím s tím jasným pocitem, že jsem prostě dřevo. A ta jediná dvojka na vysvědčení, potupně z tělocviku, mi to ještě potvrdí.
A tak to jde celou základku. Před každou hodinou tělocviku se děsím, co se zase po mě bude chtít a jak se zase předvedu jako dřevo. Teda jen v obdobích, kdy se dělá gymnastika. Všechno ostatní mi jde. Běhání, skákání, míčové hry… Aha, to je divný, co?
Sportovec nesportovec?
Od malička jsem byla vedená k pohybu. Moji rodiče rekreačně sportovali rádi a já také. Jezdila jsem s nimi na kole, hrála s klukama fotbal, po škole na hřišti basket, s tátou v zimě bruslila, po práci s kolegama chodila hrát volejbal, a jednoho dne jsem na základce obula kecky, strčila oblíbenou kazetu do walkmana a poprvé objevila kouzlo běhání. Pohyb mě vždycky bavil a vždycky to byla pro mě přirozená náplň volného času. A přesto jsem si od druhé třídy byla stoprocentně jistá, že jsem dřevo. Knedlík. Člověk, co by radši neměl pohyb na veřejnosti provozovat. Sport není nic pro mě a nikdy v něm nemůžu nijak vynikat. Přesně tak jsem to celé v sobě uzavřela.
Proč? Identifikovala jsem se s tou nálepkou, kterou mi učitelka tělocviku v raném věku tak drsně připlácla na hruď. A možná by to bylo jinak, kdyby mi prostě jen ukázala, jak přesně to mám dělat. Kdyby byla trpělivější. Nebo kdyby mě vedla raději k tomu, abych svoji pozornost zaměřovala na to, co mi jde. Ale tohle se ve škole nedělá. Ve škole se čeká na naše chyby a pak se soustředíme na jejich nápravu. Jenže já se nikdy nenapravila. Bojím se pořád. Nechci z té hrazdy spadnout, nechci se na tyči pustit a zvrtnout si kotník… Jsem pořád to stejné dřevo. Pořád ten samý nesportovní typ.
A nebo možná nejsem?
Kdykoliv to jde, věnuju se nějaké formě pohybu. Uběhnu třicet kilometrů, moje oblíbená disciplína je často obávaný triatlon, občas se mi i povede nějaký ten závod na bednu. Na cestě ke čtyřicítce jsem fit a plná energie. A na těch sportovních fotkách se i dokonce směju. Jako bych snad byla v tu chvíli šťastná. Jak to?
Nedávno za mnou po hodině latinskoamerických tanců přišel lektor a ptal se mě, jestli už jsem někdy tančila. A byl překvapený, že ne. Protože mi to prý jde a mám talent. A já na něj nechápavě koukala, protože dřevo přece nemůže mít pohybový talent. Proto jsem taky nikdy netančila, i když tanec miluju. Ale proč něco začínat, když mi to stejně určitě nepůjde. Když jsem to dřevo…
Není spíš na čase si připustit, že se učitelka v druhé třídě mýlila a já si tu její nálepku měla už dávno strhnout?
Jak to souvisí s vámi?
Možná si teď říkáte, že je to sice zajímavý příběh, ale nechápete, jak souvisí s vámi nebo dokonce s módou.
Tak se na to pojďme podívat jinak. Podíváme se na váš příběh. 🙂
Co máte na té svojí nálepce, na tom svém cejchu, napsáno vy? Určitě jste módní analfabet. Nebo nemáte vkus. Nebo chodíte většinu života oblečená jako hastroš. Prostě se neumíte obléknout. Neumíte oblečení ani nakupovat, natož nosit.
Mám pravdu? A kde se to vzalo? Možná jste si někdy přišla ve svých džínách a volném tričku vedle svých načančaných pubertálních spolužaček úplně mimo. A možná to začalo tím, že vás v dětství maminka nebo babička strojila do pentliček a volánků, když vy jste to nenáviděla. A cokoliv jiného bylo označováno za klučičí oblečení, případně za něco příšerného. Takže výsledek byl jasný. Ta naše holka je fakt spíš takovej kluk. To vůbec nemá cenu kupovat jí nějaké hezké oblečení.
Možná vám někdy někdo řekl, že k těm šatům jste si obula fakt úplně blbé boty. A ta šála je jak na starou paní. Nebo nějaká vaše kamarádka pobaveně vykřikla: Panebože, co to máš na sobě?
Tak jste si nechala poradit a oblékla si ty údajně úžasné šaty, co vám strašně sluší. Řeklo vám to asi deset lidí, takže to musí být pravda, že jsou úžasné. Jenže vy jste se v nich celý den ošívala a kdykoliv jste prošla kolem nějaké výlohy, měla jste chuť utíkat domů a převléct se. Protože to bylo jako s tou ohromnou mašlí, co vám maminka připnula do vlasů, abyste byla na třídním focení krásná. Prostě jste se v tom necítila dobře. A závěr byl zase jasný. Vy té módě fakt asi vůbec nerozumíte.
Taky je klidně možné, že se vám nikdy nepodařilo najít způsob, jak slušivě obléknout vaši úplně nekonfekční postavu. A nikdo vám nevěřil, že vám fakt v tom obchodě nic nesedí a vzbudil ve vás pocit, že jste prostě jen módní dřevo, zatímco vám se dodnes sevře žaludek, když vidíte obchod s oblečením.
Fakt jste módní dřevo?
A víte, co si myslím já? Problém není v tom, že byste byla módní dřevo. Jen jste nikdy nenašla tu svoji cestu! Stejně jako jsem to měla já se sportem. Taky nejsem dřevo, jen jsem se soustředila na to, co mi nejde a neviděla jsem to, co mi naopak jde dobře.
I vy se můžete slušivě oblékat! A vůbec to nemusí být těžké. Jen vám někdo musí poradit, JAK to máte dělat a pomoct vám najít vaši cestu – tedy váš styl. Abyste mohla nejen dobře vypadat, ale také se dobře cítit. Nemusíte vědět, jestli se hodí oranžová barva k modré. Dokonce ani nemusí být vaše outfity vyladěné tak, abyste mohla konkurovat fashion blogerkám. Jde jen o to najít samu sebe a slušivě se obléknout. Když vám to nejde s barvami, tak se naučíte postavit svůj šatník na neutrálech. Když neumíte chodit na podpatcích, tak je nosit nebudete. Když neumíte vrstvit oblečení, tak ho prostě vrstvit nebudete. Vůbec nic se nestane! A vás to rozhodně nepostaví do role módního dřeva. Jednoduše jen najdete jinou cestu. SVOJI CESTU!
Když totiž najdete samu sebe a tu svoji vlastní cestu, postaví vás to do role ženy, která se cítí skvěle a zná svoji hodnotu. 🙂
Zahoďte jednou pro vždy nálepky, které vám dal někdo jiný. Pojďte se raději identifikovat s realitou, kterou si utvoříte vy sama. Pokud budete potřebovat, já vám s tím ráda pomůžu a podpořím vás.
A také si o tom přijďte popovídat do naší diskuzní FB skupiny. Schválně, jaké cejchy tam na sebe prozradíme. 🙂 Mě teda veřejné odhalení toho svého stálo hodně odvahy. 🙂
