Je mi asi deset let a mám na nohou úplně nové červené střevíčky. Venku je ten rok poprvé skutečně jarní počasí, tak mi máma dovolí si je obout a zajít v nich na nákup do nedaleké sámošky. Střevíčky jsou lakované a na sluníčku se krásně lesknou. Fascinovaně na ně zírám, jak se jeden za druhým při každém kroku míhají a na šedivých dlaždičkách chodníku doslova září. Hlavně nezakopnout a neodřít si hned špičky! Vůbec nevnímám, co se děje kolem, a jen se tetelím absolutním blahem. Přijdu si v těch nových střevíčkách jako královna! Jsem si jistá, že každý musí vidět, jak krásné boty mám. Jak já jsem díky nim krásná!
Je mi 25 a otevírám nedočkavě balíček. Jsou v něm červené boty na podpatku s páskem přes nárt a výraznou sponou. Mám v tu dobu hluboko do kapsy, mnohdy mi na konci měsíce nezbývá už ani na jídlo, ale na tyhle boty mi zrovna nějakým zázrakem z výplaty vyzbylo. Nedočkavě se do nich obouvám a moje kolegyně je ještě ten den pojmenuje „Dorotky“. Nosím je doslova do roztrhání a opět si v nich vždy přijdu jako královna. I přes to, že jsem spíš chuďas.
Je mi 28 a vdává se mi nejlepší kamarádka, kterou jsem poznala v první třídě. Kupuju si na její svatbu červené lodičky. Spolu s černými a příliš krátkými minišaty v nich vypadám dost nepatřičně, ale to mi v tu dobu nedochází (promiň, Zdeni). Ale jsem tam a s dojetím se dívám, jak je moje největší, životní kamarádka šťastná.
Je mi 35 a objednávám si červené střevíčky. Záměrně a s pocitem, že je prostě potřebuju a že ke mě patří. Tentokrát bez podpatku, protože pořád ještě běhám za svými dětmi. A ten malej syčák, co se narodil před dvěma lety, je fakt rychlej. Ale červené střevíčky mít musím i tak. Protože moc dobře vím, jak moc moje oblečení ovlivňuje to, jak se cítím. Zjistila jsem to už v deseti letech. Té malé holce tenkrát bylo fuk, jestli má nohy dost dlouhé, zadek dost malý, vlasy dost husté… stačilo jí, že má na nohou ty úžasné červené střevíčky. A patřil jí v tu chvíli svět! Ty boty rozzářily den, zavrtaly se do hluboko do vzpomínek a nikdy odsud nezmizely. Doteď si vybavím, jak to ten den venku vonělo roztátým sněhem promočenou hlínou. Ještě teď vidím, jak jsem opatrně přeskočila díru po prasklé dlaždičce v chodníku.
Je mi 31 a začínám psát blog o módě. Jen tak, pro radost, abych se na mateřské nezbláznila. Snažím se do něj přenést hlavně to, jak moc se potřebujeme cítit jako královny. Dělám to s láskou, s nadšením a s pocitem, že když si to přečte jedna jediná žena a bude se aspoň jeden den cítít tak jako já tehdy v nových střevíčkách, bude to pro mě úspěch.
Je mi 34 a rozechvěle čekám na svoji první zákaznici. Jsem nervózní a bojím se, jestli jí vůbec dokážu nějak pomoct. Pochybuju o sobě, je mi hloupé vzít si za to peníze a jsem připravená přiznat, že za mnou jela zbytečně. Pak si ale vzpomenu na to, jak jsem se cítila poprvé ve svých červených botách. Prostě se zákaznicí najdu její „červené střevíčky“ a bude to. A opravdu je spolu najdeme. V jejím případě to sice nejsou červené boty, ale i tak spolu objevíme, v jakém oblečení se může cítit skvěle. Jako královna!
Je mi 37 a přemýšlím, co dál. Mám za sebou tři roky, kterým stěží věřím. Dělám práci, která mě naplňuje, a poznala jsem za ty uplynulé tři roky neskutečné množství báječných žen, se kterými jsem hledala jejich červené střevíčky. Jsem vděčná za každou z nich a každou z nich si pamatuju, jako by u mě byla včera, i když jich bylo tolik. U každé bych do teď dokázala říct, co jsou ty její červené střevíčky. Ale teď stojím a přemýšlím, co dál. Vím, že se musím zase někam posunout a vymyslet to tak, abych těm skvělým ženám mohla být ještě užitečnější. Přišel čas, koupit si nové červené boty a vykročit v nich zase někam kupředu… Kam? O tom zase něco víc v příštím článku. 🙂
