Myslíš, že na tvém vzhledu až tak nezáleží a důležité je hlavně to, co máš uvnitř? A co když ti řeknu, že náš vzhled může zásadně ovlivnit náš život? Možná si řekneš, že jsem blázen. Třeba si i budeš myslet, že je tohle jeden z dalších plytkých článků, který se tě bude snažit přesvědčit, abys o sebe začala pečovat. Jenže tohle je článek, který ti na skutečných příkladech ze života ukáže, že je důležitý nejen vzhled sám o sobě, ale také to, co přesně náš vzhled sděluje našemu okolí. A proč je tak jednoduché, (ano, je to velmi jednoduché!) aby ovlivnil náš život. To, co máme uvnitř, je rozhodně důležité. Ale žijeme v uspěchané době a ne vždy dostaneme prostor na to, abychom svoje nitro ukázali. Zevnějšek ale ukazujeme neustále.
Jsem úspěšná žena, která ví, co chce
Máš dobrou práci, jsi inteligentní, empatická, soběstačná a dokázala sis vytvořit život, jaký sis vždy přála. Nebo se k tomu alespoň snažíš dopracovat. A říká tohle o tobě i tvoje oblečení?
Neúspěšný milostný příběh úspěšné ženy
Kdysi mě oslovil životní příběh jedné skvělé ženy. Stala se odborníkem v oboru, který vystudovala, vybudovala si vlastní úspěšnou firmu a měla jsem z ní vždy pocit, že dokáže vše, co si usmyslí. Byla to velmi silná a odhodlaná žena, která znala svoji hodnotu. Když se seznámila se svým budoucím manželem, přesně takhle se mu prezentovala. Viděl její firmu, odhodlání a mluvila s ním o všech cílech, kterých by v životě ráda dosáhla. Přesto všechno její muž čekal, že se z ní po svatbě stane klasická domácí hospodyňka, která se o něj bude starat, a jejím jediným cílem bude teplo domácího krbu. A byl velmi překvapený, když se tak nestalo a dál věnovala energii i sobě a svému podnikání.
Často jsem si kladla otázku, jak se to mohlo stát. Proč měl tato očekávání, když ona vždy mluvila o úplně jiných věcech? A potom jsem se zamyslela nad tím, jak se tahle žena obléká. Protože byla vždy spíš intelektuální typ, měla pocit, že na zevnějšku příliš nesejde a příliš ho neřešila. Nosila džíny, tenisky a nějakou mikinu. A přesně takhle jí její muž poznal. V hospůdce u piva, v džínách a obyčejném tričku. Tedy v oblečení, které říkalo přesný opak toho, co o sobě prohlašovala tato žena, a jak vystupovala. Její manžel tak snadno mohl nabýt dojmu, že podle zevnějšku potkal prostě „normální holku“, která se o sebe příliš nezajímá. To mu imponovalo, protože přesně takovou hledal. Kdyby při jejich prvním setkání měla na sobě lodičky a hedvábnou blůzu, pravděpodobně by v ní tu úspěšnou podnikatelku, která nikdy nebude klasickou hospodyňkou, viděl snáz.
Chceš, aby tě lidé vnímali jako úspěšnou ženu? Musíš tak vypadat!
Zkust si teď vybavit prototyp úspěšné ženy. Třeba i takovou znáš, nebo si vybavíš nějakou veřejně známou osobnost, kterou obdivuješ. Jak vypadá? Pravděpodobně se stará o svůj zevnějšek. Protože taková žena má kromě úspěchu zřejmě i velkou sebeúctu. A žena se sebeúctou do sebe ráda investuje a ví, že si zaslouží vypadat dobře. A je pro ni důležité, aby ji tak vnímalo i okolí.
To, co říkáme, je jedna věc. To, jak působíme, je věc druhá.
Nemůžeme být pro okolí autentičtí, když se rozchází to, co říkáme, a jak působíme. Představte si ženu, která se jde ucházet o pozici účetní. Na pohovor se sice patřičně slušně oblékne, ale nevyžehlí si košili, protože jí to nepřijde důležité. Její budoucí zaměstnavatel očekává od účetní především pečlivost a smysl pro detail. A tato žena na pohovoru říká, že je pečlivá a má smysl pro detail, ale bude jí to potenciální zaměstnavatel věřit, když před ním sedí ve zmuchlané košili? Není to náhodou tak, že by si člověk se smyslem pro detail všiml, že má košili zmačkanou?
Nikdy nepodceňuj sílu prvního dojmu
První dojem na své okolí uděláme během pár vteřin, kdy nás poprvé uvidí. Znáš tu scénu ze seriálu „Jak jsem poznal vaši matku“, kdy Barney vysvětluje, proč si na Halloween připravuje vždy dvě masky? Říká v ní, že chce mít šanci udělat podruhé první dojem na nejhezčí holku na party, kdyby mu to poprvé nevyšlo. V reálném životě to takhle ale nefunguje. Šanci na první dojem máme jen jednu. A pokud nás daní lidé nepoznají blíž, udělají si o nás obrázek pouze na základě toho, co vidí v těch prvním vteřinách.
Příběh bezdomovkyně
Když jsem jednou dopoledne s dětmi přišla na dětské hřiště u nás na sídlišti, všimla jsem si, že se v rohu na lavičce choulí zimou žena. Měla na sobě nějaké zdánlivě ošuntělé oblečení, před sebou na zemi velkou tašku jednoho obchodního řetězce a pohozený sportovní batoh, a zřejmě zrovna snídala suchý rohlík. Příliš jsem si jí nevšímala a hrála si se svými dětmi, jen jsem si v duchu řekla, že by ta bezdomovkyně nemusela sedět zrovna na dětském hřišti.
Po chvíli k ní ale odkudsi přiběhl zhruba šestiletý chlapec a volala na ni „mami“. V tu chvíli mi to začalo připadat divné. Že by žena, která přežívá na ulici, měla u sebe malé dítě? Chlapec navíc vůbec nevypadal ošuntěle nebo zanedbaně. Když jsem potom přišla k ženě blíž a trošku blíž si ji mohla prohlédnout, došlo mi, že to žádná bezdomovkyně nebude. Oblečení, které měla na sobě, sice nebylo moc hezké, ale vypadala čistě a v rámci možností upraveně. Vlastně to nakonec byla i velmi hezká žena. Jen byla oblečená do nějakých starých džínů, šusťákové bundy a sešlapaných tenisek. V tašce, která ležela před ní, byl evidentně velký nákup a ne její majetek, jak jsem si původně myslela.
V první chvíli jsem se zastyděla, jak jsem paní neprávem v duchu označila za bezdomovkyni, když je to zřejmě slušná žena, která prostě zašla se svým synem na hřiště. Ale potom jsem si uvědomila, že za to, jaký na mě udělala první dojem, přece nemůžu já!
První dojem je vždy jen jeden! A každý si je za něj zodpovědný sám.
Víš, když jsem měla čas a prostor si ženu víc prohlédnout a zamyslet se nad celou situací, dokázala jsem vše lidsky pochopit. Bylo docela brzy dopoledne, venku ještě chladno, tato žena zřejmě vyrazila na velký nákup i se synem. Třeba nemá auto nebo neřídí, takže věděla, že ponese nákup v ruce a vzala si na to velký sportovní batoh, do kterého může těžší věci dát. K tomu velkou pevnou nákupní tašku s logem hypermarketu. A protože věděla, že pak vezme syna i na hřiště, oblékla si třeba nějaké starší věci tzv. „na lítačku“. Ráno se možná nestihla nasnídat, tak využila čerstvého pečiva v tašce a zakousla rohlík. Všechno tohle jsem jako máma dokázala pochopit a vžít se do její situace. Jenže…
Jenže stejně faktem zůstává, že první dojem z ní byl ten, že je to zanedbaná bezdomovkyně. Kolem té lavičky přede mnou zřejmě prošlo celkem dost lidí, protože kolem ní vede chodník. A ti lidé měli jen těch prvních pár vteřin na to, aby si o ženě udělali obrázek na základě prvního dojmu. A jaký ten první dojem byl, už víme.
Obléknout se dle očekávání nestačí
Mohlo by se zdát, že tedy vlastně stačí oblékat se jednoduše podle očekávání svého okolí. Když jdeme na pohovor, prostě se oblékneme formálně. Pokud jsme v nějaké vyšší pozici, oblékneme si byznys oblečení, které přeci k manažerkám patří. Jenže pokud to nejsme opravdu my, tak to bohužel nestačí.
Rozdíl mezi pohovorem a realitou
Když jsem odcházela na mateřskou, hledali jsme s mým nadřízeným za mě náhradu. Moje pozice toho obnášela hodně, ale mimo jiné jsem také komunikovala se zákazníky. Pracovala jsem v odvětví, kde se dělaly projekty za hodně peněz. Takže i když nebylo nutné chodit běžně do práce ve formálním oblečení, přesto jsem se snažila oblékat elegantně, abych mohla na klienty dobře zapůsobit v případě, že to bude potřeba.
Na pohovorech jsme si vybrali kandidátku, která se nám životopisem, zkušenostmi i svým projevem líbila. Měla na sobě oblečení, které se na pohovory běžně nosí. Tedy nějakou halenku a společenské kalhoty. Když jsme si ji pozvali podruhé, abychom doladili nějaké formální náležitosti před jejím nástupem, přišla „v civilu“. V ošoupaných džínách, botách, které nebyly zrovna dvakrát čisté, a v mikině. A my si to s ní rozmysleli. Protože jsme pochybovali o tom, že takový člověk dokáže dobře zapůsobit na zákazníka, když je jeho zevnějšek v reálu takto zanedbaný.
A z druhé stránky znám zase příběh dívky, která byla vyhlášenou reklamní textařkou. Ucházela se o pracovní místo ve velké reklamní agentuře a pro tuto pozici měla všechny předpoklady. Na pohovor ale přišla v klasickém kostýmku a kreativní ředitel agentury se rozhodl, že ji nepřijme, i když byl její životopis ukázkový. Z jejího oblečení měl totiž dojem, že není ani za mák kreativní, protože působila jako usedlá úřednice. A on hledal dívku, která bude mít nápady a bude tvůrčí. Ale v jeho očích vypadala jako pravý opak.
Tvůj osobní styl je jako otisk prstu
Proto je tak důležité, aby tvůj styl oblékání odpovídal tvé osobnosti. Abys svým oblečením upřímně okolí sdělovala, jaká jsi.
Já chci, aby o mě oblečení říkalo, že jsem osobitá, kreativní a zábavná holka s hlavou v oblacích, ale zároveň také inteligentní, empatická a cílevědomá žena s nohoma pevně na zemi. A s tímto vědomím si buduju svůj šatník i svůj styl. Protože to jsou vlastnosti, kterých si na sobě nejvíc cením a chci, abych ve svém okolí měla lidi, kteří si jich budou cenit také.
Pokud se o sebe staráme a snažíme se hezky oblékat, nejde o to, abychom se snažili být někým jiným. Smyslem je stát se tou nejlepší možnou verzí sebe samých. Proto je důležité, nejprve poznat samu sebe a dokázat říct, jaká vlastně jsi, a jak chceš na své okolí působit. Abys mohla být svá, pro okolí autentická a navíc se cítit skvěle. Můžu ti přesně říct, jak na to!
Ale o tom už víc zase v příštím článku za týden. 🙂 Nechceš, aby ti utekl? Tak se nezapomeň přihlásit k odběru o kousíček níž. 🙂
Zdroj foto: Pinterest.com
