Tenhle článek ti možná otevře oči a pomůže ti uvědomit si, že nic jako objektivní pravda neexistuje. A že se dokážeš slušivě obléknout levou zadní, když budeš chtít.
Jsem dřevo. Přesně takový cejch jsem si odnesla z hodin tělocviku v druhé třídě. A celý život s tímto cejchem tak nějak počítám a beru ho jako holý fakt. Taky máš svůj cejch?
Neumíš se oblékat? Chybí ti vkus a nedokážeš vypadat dobře? Tak můžeme s těmito cejchy společně žít do konce života. Nebo si spolu můžeme říct, jaká je to blbost. Co ty na to?
Šplhání po tyči jako základ všeho
Vyšplhej po téhle tyči nahoru. Je mi sedm a stojím ve velké tělocvičně pod tyčí, na jejíž konec skoro ani nedohlídnu. Svírá se mi žaludek a typický pach tělocvičny – ta podivná směsice potu a dřeva z parket – ve mně probouzí pocit tísně. Přesně ten pocit, který budu zažívat ještě spoustu let poté. A který nikdy nezmizí. Učitelka stojí vedle mě a čeká, kdy konečně napodobím opici a vyšplhám aspoň do půlky. Tak znělo zadání. V nejhorším do čtvrtky.
Ale já se bojím… Říkám možná nahlas, možná v duchu. Otevřené výšky s možností pádu mi nedělají dobře. Tehdy ani teď. Dodnes nevyšplhám, nepřeskočím kozu, neudělám výmyk na hrazdě, nepřelezu plot. Nechci. Celé tělo se tomu brání. Prostě mám strach a nevím, jak to udělat bezpečně.
Teď tu ale stojím jako sedmiletá holka.
Tak šplhej! Zkusím to jednou, podruhé, potřetí… pokaždé jen sjedu po tyči jako hruška. Zoufale koukám na učitelku, ať mi řekne JAK, nebo ať mě nechá být. Ona ale jen nesouhlasně kroutí hlavou a volá k tyči někoho jiného.
A já odcházím s tím jasným pocitem, že jsem prostě dřevo a ostatním jsem jen pro smích. A ta jediná dvojka na vysvědčení, potupně z tělocviku, mi to ještě potvrdí.
A tak to jde celou základku. Před každou hodinou tělocviku se děsím, co se zase po mě bude chtít a jak se zase předvedu jako dřevo. Teda jen v obdobích, kdy se dělá gymnastika. Všechno ostatní mi jde. Běhání, skákání, míčové hry. Reprezentuju školu na altetických i plaveckých závodech, na basketbalovém trurnaji, volejbalovém turnaji, florbalovém turnaji…
Aha, to je divný, co?
Sportovec nesportovec?
Od malička jsem byla vedená k pohybu. Moji rodiče rekreačně sportovali rádi a já také. Jezdila jsem s nimi na kole, hrála s klukama fotbal, po škole na hřišti basket, s tátou v zimě bruslila, po práci s kolegama chodila hrát volejbal, a jednoho dne jsem na základce obula kecky, strčila oblíbenou kazetu do walkmana a poprvé objevila kouzlo běhání.
Pohyb mě vždycky bavil a vždycky to byla pro mě přirozená náplň volného času. A přesto jsem si od druhé třídy byla stoprocentně jistá, že jsem dřevo. Knedlík. Člověk, co by radši neměl pohyb na veřejnosti provozovat.
Sport není nic pro mě a nikdy v něm nemůžu nijak vynikat. Přesně tak jsem to celé v sobě uzavřela.
Proč?
Identifikovala jsem se s tou nálepkou, kterou mi učitelka tělocviku v raném věku tak drsně připlácla na hruď. A možná by to bylo jinak, kdyby mi prostě jen ukázala, jak přesně to mám dělat. Kdyby byla trpělivější. Nebo kdyby mě vedla raději k tomu,
abych svoji pozornost zaměřovala na to, co mi jde. Ale tohle se ve škole nedělá. Ve škole se čeká na naše chyby a pak se soustředíme na jejich nápravu. Jenže já se nikdy nenapravila. Bojím se pořád. Nechci z té hrazdy spadnout, nechci se na tyči pustit a zvrtnout si kotník… Jsem pořád to stejné dřevo. Pořád ten samý nesportovní typ.
A nebo možná nejsem?
Kdykoliv to jde, věnuju se nějaké formě pohybu. Baví mě to, dělám to ráda. Však se na těhle fotkách dokonce i směju! Jako bych snad byla v tu chvíli šťastná. Jak to?
Možná je na čase na čase si připustit, že se učitelka v druhé třídě mýlila a já si tu její nálepku měla už dávno strhnout?
Jak to souvisí s tebou?
Možná si teď říkáš, že je to sice zajímavý příběh, ale nechápeš, jak souvisí s tebou nebo dokonce s módou.
Tak se na to pojďme podívat jinak.
Podíváme se na tvůj příběh. 🙂
Co máš na té svojí nálepce, na tom svém cejchu, napsáno ty?
Určitě jsi módní analfabet. Nebo nemáš vkus. Nebo chodíš většinu života oblečená jako hastroš. Prostě se neumíš obléknout. Neumíš oblečení ani nakupovat, natož nosit.
Mám pravdu? A kde se to vzalo? Možná sis někdy přišla ve svých džínách a volném tričku vedle svých načančaných pubertálních spolužaček úplně mimo.
A možná to začalo tím, že tě v dětství maminka nebo babička strojila do pentliček a volánků, když ty jsi to nenáviděla. A cokoliv jiného bylo označováno za klučičí oblečení, případně za něco příšerného. Takže výsledek byl jasný.
Ta naše holka je fakt spíš takovej kluk. To vůbec nemá cenu kupovat jí nějaké hezké oblečení.
Možná ti někdy někdo řekl, že k těm šatům sis obula fakt úplně blbé boty. A ta šála je jak na starou paní. Nebo nějaká tvoje kamarádka pobaveně vykřikla:
Panebože, co to máš na sobě?
Tak sis nechala poradit a oblékla si ty údajně úžasné šaty, co ti podle ostatních strašně sluší. Řeklo ti to asi deset lidí, takže to musí být pravda, že jsou úžasné.
Jenže ty ses v nich celý den ošívala a kdykoliv jsi prošla kolem nějaké výlohy, měla jsi chuť utíkat domů a převléct se. Protože to bylo jako s tou ohromnou mašlí, co ti maminka připnula do vlasů, abys byla na třídním focení krásná. Prostě ses v tom necítila dobře. A závěr byl zase jasný. Ty té módě fakt asi vůbec nerozumíš.
Taky je klidně možné, že se ti nikdy nepodařilo najít způsob,
jak slušivě obléknout tvoji úplně nekonfekční postavu. A nikdo ti nevěřil, že ti fakt v tom obchodě nic nesedí a vzbudil v tobě pocit, že jsi prostě jen módní dřevo, zatímco tobě se dodnes sevře žaludek, když vidíš obchod s oblečením.
A taky je dost možné, že ti doma neustále opakovali, že není důležité, jak vypadáš, ale co máš v hlavě. Hlavně výkony! Hlavně být premiant, mít dobré známky a být hodná, poslušná holčička. Co má vždy všechno hezky porovnané, je skromná, nic moc nechce a tiše sedí v rohu, aby nikoho neobtěžovala nebo nerušila. Však všechny ty hrdinky pohádek byly především skromné, nijak nevyčnívaly, od života nic nechtěly, nosily obyčejné šaty a štěstí šlo náhodou kolem a našlo si je.
A tak je na tvé nálepce napsáno: ta, co si to nezaslouží. Koupit si nové šaty nebo nechat 3 tisíce u kadeřnice? Nedokážeš to bez pocitu viny. Jen tak si doma lehnout na gauč a odpočinout si po dlouhém týdnu? Celou dobu cítíš, že děláš něco špatného a správně bys měla raději uklízet. Zajít si na masáž, odjet s kamarádkou na wellnes nebo se v sobotu dopledne projet na kole, když není hotový oběd? Nepředstavitelné… Přeci nejsi sobecká!
Fakt jsi módní dřevo? Fakt si to nezasloužíš?
Problém není v tom, že byste byla módní dřevo nebo byla sobecká. Jen jsi nikdy nenašla tu svoji cestu! A především jsi nikdy pořádně nepřijala samu sebe a neuvědomuješ si, co je na tobě úžasné a v čem leží tvoje dary. Stejně jako jsem to měla já se sportem. Taky nejsem dřevo, jen jsem se soustředila na to, co mi nejde a neviděla jsem to, co mi naopak jde dobře. A podobně jsem to měla naučené ve všem, co jsem v životě dělala.
I ty se můžeš slušivě oblékat! I ty si můžeš dovolit investovat do sebe čas a peníze! A vůbec to nemusí být těžké.
Jen ti někdo musí poradit, JAK to máš dělat a pomoct najít ti tvoji cestu a ukázat ti, jak se na sebe dívat úplně jináma očima. Abys mohla nejen dobře vypadat, ale také se dobře cítit a dát sama sobě všechno, co si zasloužíš.
Když totiž najdeš samu sebe a tu svoji vlastní cestu, postaví tě to do role ženy, která se cítí skvěle a zná svoji hodnotu. 🙂
Zahoď jednou pro vždy nálepky a výchovou vštěpená limitující přestědčení. Tohle totiž není to, co si skutečně myslíš ty. To ti předal někdo jiný.
Pojď se raději identifikovat s realitou, kterou si utvoříš ty sama. Pokud budeš potřebovat, já ti s tím ráda pomůžu a podpořím tě. Můžeš mi napsat na mail hanka@stylunaproti.cz a najdeme spolu způsob, jak se z téhle pasti vymanit. 🙂
A také si o tom přijď popovídat do naší
diskuzní FB skupiny. Schválně, jaké cejchy tam na sebe prozradíme. 🙂 Mě teda veřejné odhalení toho svého stálo hodně odvahy. 🙂
